Táhnout za jeden provaz

Šediváčkův long je nejtěžší a nejdelší longový závod psích spřežení ve střední Evropě. To se všude píše, to se všude říká. Ani nevím, co mě to napadlo. Vždycky, když jsem s někým nezasvěceným mluvil o psech a psím spřežení, každý se mě zeptal: "Znám závody v Deštném, jezdíš je taky?" A já hned odpovídal - "Ne, to na mě není, mám sice čtyři psy, ale jezdím většinou sprinty do deseti kilometrů s jedním, nanejvýš se dvěma psy na kole bikejöring, nebo na lyžích skijöring a tohle je dlouhý longový závod na 222 kilometrů ve čtyřech etapách". Až vloni jsem se rozhodl, že se zkusím jako musher obávaného závodu alespoň na saních zúčastnit. Rozhodl jsem se potom, co mi omylem zůstal po Sumcovi pes, kterého nikdo nechtěl a moje provozuschopná smečka tedy stoupla na čtyři feny a jednoho psa (tři Alaskan Husky a dva Evropští saňoví psi)...

Tak začíná své vyprávění o nejprestižnějším závodě psích spřežení v České republice prap. Michal Merhaut z SKPV Okresního ředitelství PČR Hradec Králové.

OPRAVDU POSLEDNÍ?

Dohromady je jich sedm - Sára, Connie, Keisi, Zora, Zany, Čenda a vysloužilec Brit. Ovčák Brit přišel do rodiny jako první.

"Je to vlastně nalezenec. Tatínek byl obchodně v Německu, pes mu naskočil do auta a nechtěl z něj ven. Přivezl ho tedy domů a po čase nám ho dal," vypráví Michal Merhaut, člen Musher klubu Metuje Červený Kostelec.

"Byl hrozně aktivní, tak jsme s ním začali běhat a po čase jsme zjistili, že se s ním dá závodit," střídá se s Michalem ve vyprávění jeho žena Pavlína.

Před pěti šesti lety, tedy v době, o které je řeč, u nás získával stále více příznivců mushing, česky řečeno závody psích spřežení. Plemenem, kterému se dávalo nejvíce šancí, byli alaskani husky, ovčák Brit s nimi však skvěle držel tempo. Netrvalo dlouho a Merhautovi přivezli domů druhého psa - černobílou kříženou husky z útulku. Závody psích spřežení je přitahovaly čím dál víc. "Chtěli jsme mít psí spřežení, a tak to začalo pomalounku přibývat."

V městském bytě jsou dva velcí psi až dost, přivézt sem další bylo nemyslitelné, a tak se Merhautovi stěhovali do domku v Křivici u Týniště nad Orlicí. Starou chalupu, která původně sloužila jako rodinné rekreační zázemí, s rodiči přebudovali tak, že je pro všechny dost místa (minulý čas však prý není na místě, všude ještě čeká plno práce než bude dočista hotovo). Psí rodina se mezi tím rozrostla na sedm skvělých závodníků - vlastně šest, protože Brit už pověsil svou závodnickou kariéru na hřebík.

"Tenhle je už opravdu poslední," tvrdí shodně pár, který se skvěle doplňuje a ukazuje na poslední přírůstek ve velkém kotci. Nevím, jestli je to tak docela pravda, protože kromě svých psů měli Merhautovi v době naší návštěvy vypůjčené dva další krasavce na připuštění. Sami přiznávají, že případná štěňata nedokáží dát všechna z domu...

SMEČKA NA SUCHO I NA SNÍH

Vycvičit psa není jednoduché, vychovat však smečku, která táhne - nikoli obrazně - za jeden provaz, je pořádná dřina. Michal a Pavlína trénovali nejprve každého psa zvlášť na kole nebo na koloběžce. Takovýto výcvik sice zabere hodně času a "trenéry" takřka denně prověřuje v jejich kondičce, psi se však naučí, co od nich člověk vlastně chce. Ve smečce to funguje tak, že do jejího čela se staví leadeři, tedy psi, kteří běží vpředu a vedou smečku. Dobrý leader musí umět poslouchat na slovo - na povel zastavit, zatáčet doleva i doprava... Výhodou tohoto způsobu výcviku je, že jako leadeři pak mohou fungovat téměř všichni psi, takže je možné stavět je podle jejich momentální kondice a nálady.

"Jak vypadaly vaše závodnické začátky?"

"Když jsme měli ještě jen Brita, kamarádi nám poradili, abychom s ním zkusili běhat skijöring. Moje první závody byly na sněhu na běžkách s jedním psem. Líbilo se mi to, a tak jsme oba začali jezdit závody. Nejprve to byly canicross (běh se psem), skijöring (lyže) a bikejöring (na kole) s jedním psem," vzpomíná Michal Merhaut.

Mezi tím spolu s Pavlou připravuje psy na vyjížďku za posledním tréninkem před mistrovstvím světa, které bude za pár dní v Polsku. Psi se už nemohou dočkat a přes jejich hlasitě vyjadřovanou radost není téměř slyšet vlastního slova.

Les je doslova za domem, a jen kousíček odtud se tyčí i první kopec Orlických hor Křivina. Tříkolka, na které pojede Michal mistrovství světa na suchu s čtyřmi psy, vznikla ve vlastní dílně ze dvou skládacích kol. Movitější soupeři budou mít mnohem komfortnější káry, také však o poznání dražší...

Pavla s Michalem zapřahají psy, kteří už jsou nažhavení pořádně to po lesní cestě rozběhnout. Po rovině vyrazí rychle, pak přejdou do zhruba třicítky za hodinu, takže udržet se a ještě je řídit není vůbec legrace. Zatáčku kolem nás proletí smečka s Michalem na trojkolce aniž by přibrzdila a za chvíli znovu mizí na lesní cestě. Konec tréninku, jede se domů. Tak, jak se psi na dvorku do kotců ve vleku hrnuli, jsou najednou loudaví a domů z volného výběhu se jim zjevně nechce.

TRASA START - CÍL

Sedíme v pokoji vonícím dřevěným obložením, za velkým oknem se pomalu snáší nad lesem šero. Pavla pokládá na konferenční stolek malé sáňky připomínající dětskou hračku. Tak takhle vypadá nejcennější trofej ve sbírce manželů Merhautových - první místo pro Michala v prestižním závodě Šediváčkův long. Na tento předlouhý závod v Orlických horách musí být vybavení, jako kdyby měl člověk přežít pár dní na Aljašce: jídlo pro sebe i pro psy minimálně na tři dny, věci na bivak ve volné zimní přírodě... Povinnou výbavu víceetapového závodu rozhodčí každý den kontroluje, takže podvádět se nemůže. Musheři to ostatně ani nemají v povaze, tenhle sport vychází z tradic majících své kořeny na Aljašce, a tam se může za každé zašvindlování zaplatit životem. Šediváčkův long jel Michal Merhaut jako musher jen zkusit, a jak sám říká, vůbec nepočítal s tím, že by se mohl slušně umístit. K překvapení nejen svému, ale i mnohých zkušených matadorů, tenhle závod pro letošní zimní sezónu vyhrál.

Tahle sezóna, i když ji Pavla jako budoucí maminka mohla sledovat jen jako organizátorka závodů a pomocnice rodinného týmu, byla pro Merhautovy úspěšná. Kromě malých sáněk přibylo do pomyslné sbírky trofejí v kategorii B do šesti psů i Michalovo vítězství středně dlouhého závodu Mid Janovičky, třetí místo na mistrovství republiky open ve sprintu v Kněžicích u Vrchlabí pořádaného v rámci GRAND PRIX YELLOW POINT Kněžice. Z minulých sezon stojí za zmínku například umístění na MS v bikejöringu v italské Raveně před třemi roky, kde obsadil Michal pátou a Pavla sedmou příčku.

KDYŽ SE TÝM PODAŘÍ...

"Prozraďte, jak se našli lidé, jejichž snem není jet na dovolenou dejme tomu na Kanáry, ale se svými psy na Aljašku?"

Na začátku všeho byl sport, shodují se oba manželé. Michal dělal na vrcholové úrovni rychlostní kanoistiku - prozraďme, že je několikanásobný mistr republiky, k tomu cyklistiku, potápění, běžky, divokou vodu a další sporty. Pavliným sportem byl akrobatický rokenrol, po úrazu zbyly běžky, divoká voda na kajaku, horské kolo - to už ale všechno s Michalem.

"A psi? To už ale všechno znáte," smějí se oba, i když vědí, že se na stránky všechno, co nám o psích spřeženích i svých chovancích vyprávěli, bohužel nevejde.

P. S.: Po Mistrovství světa na suchu, kde Michal startoval na káře se čtyřmi psy, došla z polského Lubliniece, SMS zpráva:

"Tak jsem skončil čtvrtý. Bylo teplo, takže trať v neděli zkrátili, a to byla nevýhoda. V sobotu jsem byl ještě třetí z třiadvaceti v kategorii do čtyř psů."