Časopisy

Detektivka - Asociace autorů detektivní literatury a Ministerstva vnitra

Roman Cílek

Ohnivé lásky muže s vnitřním hlasem

Povídka ze sborníku "Nejlepší detektivní povídky desetiletí"

Sobota jako vymalovaná.

Akorát že na můj vkus trochu příliš dotmava.

Již od noci protivně poprchávalo a pohled na oblohu neskýtal naději, že by tomu v nejbližších sto hodinách mělo vyhlížet jinak. "Z tohohle budu mít rozvod, manželka má narozeniny a už potřetí budu na té celorodinné parádě chybět. Takovou šňůru mimořádných okolností nevezme mlčky na vědomí žádná ženská na světě," hlásil jsem šéfovi před odjezdem. Projevil hluboké porozumění a řekl, že když se mi podaří tu záležitost vyřídit do večera, mohu před půlnocí v rodinném kruhu dle libosti zvedat ke stropu číše šampaňského.

Tomu se v lepší literatuře říká řeč farizejů!

Tady na okrese se s případem mordují skoro tři měsíce, já si pak asi přijdu z města jako pán a během sobotního odpoledne učiním zázrak a nasytím všechny bezradné z krabičky sardinek, kterou mi pozorná choť přibalila do aktovky.

o o o

"Spis si převezme poručík Dluhoš," rozhodl včera při operativce můj drahý nadřízený.

A odvyprávěl potom to nejpodstatnější.

Všechno začalo v polovině října. Požár vyřazené zemědělské sušárny, o niž ani při sestavování nového územního plánu nikdo nejevil zájem. Znalci se shodli, že oheň byl založen, a to nějakou primitivní metodou - tedy benzín, svíčka, prostě cosi na ten způsob. Totéž se opakovalo v listopadu, kdy lehlo popelem prázdné skladiště melioračního závodu. V prosinci přidal žhář na tempu. Tři požáry: maringotka archeologů, kteří tu už před časem pro nedostatek finančních prostředků přestali bádat, následoval železniční strážní domek, kolem něhož od konce války nevedla trať, vzápětí přišla na řadu nepoužívaná stodola u chalupy, kterou si po složité restituční dohadovačce, v níž brácha by ségře s požitkem oči vyškrábal, úředně vydobyli, leč zatím neudržovali nějací zazobaní Pražáci. Maximální vzdálenost mezi napadenými objekty, vesměs nevalné hodnoty, dvaadvacet kilometrů. Zakresleny do mapy tvořily v podstatě kruh.

"Pátrání všemi běžnými metodami zatím selhalo," pokračoval včera ve svém proslovu náš chlebodárce, "teď nás tamní kolegové znovu požádali o pomoc. Důvěrnou cestou dostali totiž zprávu, že o víkendu se v místním hotelu strhla hádka mezi omladinou a někdo, jehož totožnost bohužel neznají, prý řekl: ´Když budu chtít, spálím i tenhle barák. Vnitřní hlas mi poručí a já to udělám...´ Nesmějte se, hergot," okřikl nás, "já vím, vypadá to jako pomatené tlachání, ale čeho jiného se mají chytnout. Svého člověka tam pochopitečlně poslat nemohou, ty každý zná. Zítra začíná víkend, sejde se hodně lidí, slíbil jsem, že poručík Dluhoš si udělá výlet a přímo na místě učiní, co bude v jeho silách..."

A hotovo.

O rozkazu se diskutuje moc špatně a je to většinou jaksi zbytečné.

o o o

Žádné slavobrány nás u cíle téhle podivné služební cesty nevítaly, jen tváře lidí zachumlané do límců. S lehkým skřípěním brzd, ale na centimetr přesně přistálo naše vozidlo, označené civilním číslem, před hotelovým vchodem. Václava, to jako strážmistra Štolby, šoféra a mého dnešního spolutrpitele v jedné osobě, je u nás škoda, víc by mu to sedělo u výjezdovky, napadlo mne.

"Kde tě najdu?" zeptal jsem se.

"Vyplním si lejstra," odpověděl, "a pak si zajdu támhle do automatu na gábla. Uvidíme..."

V podtónu posledního slůvka zazněla i jasná výzva. Záleželo na mně, jestli tu prožijeme několik dnů, nebo se za pár hodin... Proboha, pár hodin, starému se podařilo mi tuhle pohádkovou iluzi vsugerovat. Vystoupil jsem z vozu a nerozhodně přešlápl. V duchu upřímných vztahů mezi svými dvěma i vícero já jsem si musel přiznat, že nevím, odkud a jak začít. Bylo tedy vlastně lhostejné, který krok udělám jako první. O zeď hotelu byla opřena tabule s nápisem, že v restauraci nabízejí levná menu, v šestnáct nula nula se ve velkém sále koná taneční odpoledne, zatímco zábavný večer s předními umělci pak začíná v devatenáct třicet, a výběr specialit i nápojů lze prý najít v denní vinárně dozadu a vlevo přes dvůr.

Tak jsem se tam vydal.

Šero v inzerované denní osvěžovně vlevo přes dvůr splňovalo dvojí účel: dodávalo intimitu a zakrývalo oprýskanou malbu. Odněkud jim sem zatéká, rozhlédl jsem se znalým okem majitele rybářského srubu v povodí pstruhové řeky. Vybral jsem si stolek v koutě, abych měl dle zvyku krytá záda, i když bylo jasné, že nic zvláštního se tu dít nebude. Pár dvojicím splývaly obličeje v jediný celek a v protějším rohu si nějaký chlapík kazil oči nad novinami. K pozoruhodnějšímu zhlédnutí se nabízela pouze servírka s kyprou postavou pamatující lepší časy. Když přišla blíž, připadal jsem si jak u povinného služebního snímkování: její vlasy měly už ne zcela módní modrofialový nádech a hluboce poučené oči pronikaly silou rentgenových paprsků. Bez okolků přijala pozvání na dva gruzíňáky a vzala si cigaretu z mého skromného domácího přídělu.

"Na zdraví! Večer na sále bude doufám veseleji?" zahájil jsem duchaplnou konverzaci.

"Ať slouží! Přijel jste si užít?" zeptala se s trochu útrpným pohledem.

"Proč ne. Jen aby se tu nic nesemlelo. Peru se nerad i ve všedních dnech, natož pak v sobotu."

Povinně se mému nádhernému fóru zasmála a pokrčila rameny. Stát se prý může všelicos. Jezdí sem především party přespolních kluků a když se jim nepodaří hned zkraje večera vytáhnout některou holku pod hvězdičky a trochu si s ní pohrát, dohánějí to u výčepu a pak se začnou nadávkami a pěstmi řešit odvěké spory mezi okolními vesnicemi. Kolikrát se ti blbouni mydlí ještě na nádraží nebo u taxíků. Zrovna takhle to dopadlo při zábavě před týdnem. Všechno je v tom, že sem chodí strašně málo ženských. Co si pak mají ti mládenci počít, když s nimi o překot cloumají různé choutky.

"Myslíte?" prohodil jsem.

"No a ne?!" zvedla přibarvením vyšňořené obočí. "Copak my jsme byli jiní, když... když nám bylo míň. Jistě si na ta léta aspoň někdy vzpomenete."

Bravo - velký mág lidské sexuality Sigmund Freud by měl z té dámy radost! Věděla zkrátka o životě své a dovedla si i věci složité vyložit jednoduše.

"Ale jo, vzpomínání je fajn," povzdychl jsem odevzdaně, "ale dnes... takže velké štěstí tu asi neudělám."

Znovu se zasmála a rentgenové oči mě přejely od polobotek až k zlaté obroučce na prsteníku. Byl jsem zařazen: ženáč, který se utrhl ze řetězu a chce toho za každou cenu využít.

"Poradím vám," řekla a už bez ptaní si vzala další mou cigaretu, "lepší než večer to bude na odpolední zábavě, které se tu postaru říká čaj. Budu mít službu na place, podržím vám stůl pro dva a třeba i někoho vhodného přisadím."

Zajásal jsem: "Výborně. Připijme si na to."

Pak už nebylo skoro o čem hovořit, neboť partie byla rozdána zhruba podle mých představ. Spokojenost jsem dal najevo téměř královským tuzérem a zvedl jsem se k rychlému odchodu. Jsou chvíle, kdy své povolání zrovna nemiluji. Dopadl jsem tedy náramně - budu v den manželčina velkého dne daleko od domova dovádět na parketu s objednanou dívčinou a hledat přitom mladíka s vnitřním hlasem.

o o o

Nehezký osten závisti mne píchl kdesi hluboko, když jsem z šera vinárny vyšel na chodník a skleněnou stěnou nahlédl do nedalekého automatu. Strážmistr Václav Štolba, mistr volantu, si tam pochutnával na ovaru s křenem a sem tam prohodil nějaké slovo s chlápky, kteří stáli vedle něho. S chutí bych si s ním vyměnil jeho starosti, napadlo mne nepřejícně.

Kývl jsem na něho, sešli jsme se potom u auta a posadili se dovnitř.

"Kam to bude?" zeptal se a utřel si mastnou bradu.

"Já nikam," řekl jsem mu, "ty ale zajedeš ke zdejším klukům a ohlásíš náš příjezd. Poptej se, jak by to bylo s případným noclehem, kdyby... no, kdyby bylo třeba. A řekni jim, že odpoledne se možná dostanu mezi zdejší mládež. Zavolám, kdybych něco potřeboval. Dalo by se také oťuknout na nádraží a u taxíkářů, jestli nevědí, které party se minulou sobotu vracely ze zábavy do okolních vsí. Někde mezi nimi se ta šavlovačka semlela..."

Přerušil mne: "U drožkářů bych to mohl zkusit sám. S dvěma ze tří, co tu fungují, jsem před chvíli pojedl. Začíná jim sobotní šichta."

"Fajn, Václave," souhlasil jsem, "najdeš mě někde tady v hotelu. Nejspíš v sále nezi holobrádky, kteří mě budou v duchu i nahlas vyzývat k návratu do hrobu. Gratuluj mi, přijali mne do tanečních."

Bez komentáře obrátil oči ke střeše vozu a tiše nastartoval.

o o o

Jídelní lístek postrádal fantazii.

Pak zahřměly decibely a já se na svůj protějšek s ulehčením usmál. Člověk má představy pokažené velkoměstem, nočními filmy v televizi a nevhodnou četbou. Čekal jsem živočišně nebezpečnou ženu ve stylu vamp, přišla holčička, kterou zdobilo spíš mládí než krása, ráda se poslouchala a tak ještě než se pořádně usadila, věděl jsem, že se jmenuje Dana, studuje soukromou hotelovou školu, občas si přivydělává za pultem zdejší recepce a ve městě a jeho okolí zná kdekoho. Přece jen se ke mně obrátil osud vlídnou tváří: modrofialová paní servírka mi nabídla to nejlepší, v co jsem mohl doufat. Trochu jsme tančili, ale protože ve víru třeštících dvojic, jejichž věk součtově odpovídal mému, jsem se necítil příliš bezpečný, raději jsme víc seděli. Dana byla ráda, že se našel někdo, koho může poučit ve věcech života, já trpělivě poslouchal, čas od času kladl prostomyslné otázky a v hlavě si zatím skládal schéma: kdo s kým či teď už bez koho, kdo proti komu, kdo o kom, za kým a kdo je takový, makový či dokonce onaký. Bylo toho hodně a chvílemi jsem jako vězeň zatoužil po kousku papíru a tužce.

Po dvou hodinách klábosení nás vyrušil strážmistr Štolba.

Dana se taktně omluvila, prý si jde umýt ruce. Václav zaujal její místo a s přihlédnutím k příslovečné mlčenlivosti pronesl něco jako projev: "Na oddělení tu naši chlapi mají lazaret, samá chřipka, zato ve třech místních drožkářích mám kamarády, i když mne to něco stálo. Dopravní obslužnost tu je výstavní, od jedenácti večer se odtud vlakem ani autobusem nikam nedostaneš, pak jede až flamendrcuk někdy ve čtyři. Po každé zábavě je to tedy pro taxíkáře rito, nepřehánějí to s cenou a točí se jeden za druhým. Tady jsem ti sepsal pár dědin, kam se jezdívá nejvíc."

"A co o té rvačce před týdnem? Víš něco?" zeptal jsem se.

"Moc ne. Mela už skončila, když přišli ke slovu řidiči. Na tom seznamu máš sedm jízd z té noci. Pokaždé nejmíň tři pasažéři, jen jeden milostpán se vezl až úplně nakonec docela sám. Jo - a tenhle kluk prý celou cestu tiše brečel..."

"Brečel?"

"Jo."

"Byl opilý?"

"Nevím, ten taxikář říkal, že spíš jako kdyby bulil ze vzteku nebo co. Oddychl si prý, když ho vysadil u Srdnatic a mohl se vrátit nazpět, zbytek cesty, někam do kopců mimo silnici, chtěl ten maník dojít pěšky."

Zajiskřilo se mi před očima.

Na rozdíl od jiných okamžiků, o nichž už ostatně byla řeč, jsou chvíle, kdy své povolání bez přehánění miluji. Tahle patřila mezi ně - fakta se skoro zázračně spojila do řetězu.

"Robert Spáčil ze samoty Jehličín. Říká se mu Triangl," ozval jsem se tiše.

Strážmistr se na mne zahleděl s otevřenými ústy. "Cože? Ty ho znáš?"

"Vysvětlování později," odbyl jsem ho, "Václave, zapamatuj si tohle jméno, zajeď na oddělení a zeptej se, jestli k němu ze svých vlastních poznatků něco nemají. A zjisti, jak se na Jehličín dostaneme. Pak se rychle vrať. Rozumíš?"

Couval ze sálu a díval se na mne nechápavě.

Skoro jako by mne v duchu obviňoval z nepřístojného a mé hodnosti neodpovídajícího šarlatánství.

o o o

Kolik hodin ze dne ještě zbývá?

Tři a půl.

"Václave, přidej!"

Otočil se ke mně od volantu: "Copak můžu?! Jestli tu někde uvíznem, najdou nás až napřesrok..."

Měl pravdu. Vrstevnice ztvrdlého bláta a ze země vyčnělé kořeny pohazovaly autem ze strany na stranu. Zledovatělý úvoz, jediný přístup k samotě Jehličín, kterou jsme teď měli za zády, byl stvořen spíš pro bojový vůz. Nervózně jsem drtil v dlani krabičku sirek.

Předcílová horečka?

Zdálo se mi, že se nemohu mýlit, i když jsem ke všemu přišel snad až příliš levně, doslova zadarmo. Jestli to vyjde, na tenhle den nikdy nezapomenu - už proto, že většina kapitol z knihy kriminalistických úspěchů se píše nesrovnatelně obtížněji. Tohle byl skoro sváteční příval šťastných náhod, o jakých se lidem z naší branže jen zdává. Všichni, se kterými jsem se setkal, mi pomohli: rentgenová servírka v denním baru, upovídaná Dana i mlčenlivý Václav. Dana načala klubíčko mlhoviny svým vyprávěním o klukovi, se kterým se rozešla kdejaká holka, přestože je to docela fešák, vede však divné řeči, chová se směšně a stal se z něho skoro samotář. Mistr volantu strážmistr Václav Štolba navázal nit svědectvím taxíkáře o čahounovi, který jel ze zábavy docela sám a plakal. Na místním oddělení sice o Robertu Spáčilovi zvaném Triangl nic podstatného nevěděli, se zákonem se dosud do konfliktu nedostal, nicméně potvrdili, že Jehličín leží uvnitř onoho žhavého kruhu požárů.

Cestou na samotu jsem měl v rukou jen domněnku.

Psycholog by to asi uměl vyjádřit líp a cizími slovy, ale mně se ten obraz i v obecné češtině zdál dost jasný. Zamindrákovaný mládenec, který to třeba nemá v hlavě docela v pořádku, holky se mu vyhýbají, kdekdo se mu posmívá, ale on ví své, má tajemství, své ohnivé lásky, svůj vlastní vnitřní svět, v němž šlehají plameny, jimž on - jen zdánlivě nicotný a mužsky neukojený a odstrkovaný - dal ničivou sílu zrodu. Nemíří příliš vysoko, nechce měnit v prach velké hodnoty, vybírá si opatrně, při zemi...

Spáčilovi nás přijali nevlídně, otec měl viditelně upito a máma se bála promluvit. Netajili, že mají s klukem, který je jejich jediným, značné starosti, toulává se a není s ním žádná domluva. Zničehonic prý najednou vezme aktovku a někam se ztratí.

Jako třeba dneska.

Říkal, že jde na zábavu do města...

S aktovkou?!

Proboha, odkdy se chodí na tancovačku s aktovkou?

Skoro jsme se ani na samotě Jehličín nestačili rozloučit....

"Konečně!" ozvalo se teď Václavovo motoristické díkůvzdání. Dorazili jsme na okresku a za patnáct minut jsme byli před hotelem. V šatně přecpané kabáty jsem vytáhl služební průkaz a odložil inkognito.

"Kolik lidí tu má s sebou zavazadlo?"

Bylo jich jen pár, většinou igelitky s dámskými kozačkami na přezutí do mrazivě-dešťové nepohody. Aktovky dvě. Bez přemýšlení jsem otevřel první z nich. Nic. Druhá - ovšem, jinak to v tom šťastném dnu ani nemohlo dopadnout... láhev a nějaké drobnosti v igelitovém pytlíku. Václav si v roli experta přičichl.

"Benzín," řekl.

Roberta Spáčila jsem našel u stolu vedle kapely.

"Půjdeme," sklonil jsem se k jeho uchu.. "Nemá cenu dělat tu ostatním tyátr. Oba přece víme, o co běží."

Pomalu ke ke mně pozvedl oči, nebylo v nich nic, dokonce ne ani překvapení. "Vnitřní hlas mi to nařídil," špitl unaveně a zvedl se od nedopitého piva.

Pokrčil jsem rameny.

S tímhle si budou muset poradit povolanější, uvědomil jsem si s ulehčením.

Hodiny nad dveřmi sálu ukazovaly jednadvacet nula pět.

Pokud na to Václav pořádně šlápne, což on nesporně umí, stihnu doma s malým zpožděním i to šampaňské, jak před počátkem téhle podivné služební cesty prorokoval můj milovaný šéf. Od pocitu rozmarné oslavovací nálady mne však dělila vzdálenost mnoha světelných roků.