Časopisy

Detektivka - Asociace autorů detektivní literatury a Ministerstva vnitra

Roman Cílek

Zabíjení podle Sofokla

Už se mu nechtělo mluvit, pořád jen mluvit. Předtím půldruhé hodiny během večeře a i po ní napřeskáčku tlachali o lecčems, chvílemi jen tak uvolněně, skoro až rozmarně, občas také s jiskřičkami přemýšlivé hloubky dvou sečtělých lidí, hráli si se slůvky, ale podtext všeho, co říkali či případně jen tak naznačovali, byl až živočišně prostý: šlo o to, jak se nyní už brzy, ale nikoliv nedůstojně, ba snad přímo upoceně dostat do postele.

Spolu.

"Něco ti te navrhnu, Petruško - jdi, moc prosím, napřed," rozhodl se architekt Mojmír Kosina uprostřed povídání o něčem, co ho zrovna nyní valně nezajímalo, ač tomu až doteka bylo naopak, a položil na stůl hotelový klíč s těžkým kovovým přívěskem.

Zarazila se: "Proč?"

"Jaképak proč," pokrčil rameny. "Jednak tě chci a předpokládám, že ty snad chceš mne. A pak také nesnáším čas, který předtím pokaždé trávíš v koupelně - a já sedím na ustlané posteli a čekám a čekám a čekám. Raději si tu dám ještě skleničku a přijdu v pravou chvíli," zasmál se, přejel ji pohledem - a v očích už měl rozestláno.

Nezůstalo to u ní bez odezvy.

"Provedu, pane," řekla, zvedla se, uhladila si sukni pohybem, který mu u žen vždy připadal trosku sebelaskací, a sáhla po klíči. "Pokojíček číslo tři sta sedmnáct s výhledem na historickou část města a zbytky jeho původního opevnění, jak nám skoro až vlastivědně sděloval pan recepční? Báječná kombinace. Historie mě odmala vzrušuje a sedmnáctka je moje magicky pozitivní číslo."

"Obé platí i u mne. Ale běž už, prosím, běž. Ne abys mi zamkla zevnitř dveře. A taky - nezačínej, prosím, beze mne," prohodil ještě k jejím zádům.

Rentgenoložka MUDr. Petra Bratská se ohlédla přes rameno a pohrozila mu prstem. "Toť vskutku problém, Mojmíre. Soběstačnost žen dosáhla na prahu tohoto století nikdy netušené míry. Pokud si tedy těch skleniček dáš víc, může se stát, že žádná práce už pro tebe nezbude."

"Zní to skoro jako výhrůžka," zasmál se. "Slibuji, že sklenička bude jen jedna."

Slib dodržel.

V tomto směru nikoli vždy obvyklá mužská pravdomluvnost nebyla však tentokrát, uprostřed květnového večera a ve městě pár desítek kilometrů vzdáleném od Prahy, řádně odměněna a nic z toho, co následovalo, se neodehrálo podle Kosinových smyslně zjitřených představ. Poznal to hned poté, co vyjel do třetího patra, prošel chodbou zřejmě te mimo sezónu poloprázdného hotelu a otevřel dveře pokoje číslo tři sta sedmnáct. MUDr. Petra Bratská ležela sice dle očekávání na posteli, to ano, ale kupodivu byla přespříliš oblečena a v rozporu s bezpředsudkovou emancipací, jejíž byla praktikující stoupenkyní, také dost málo žádostivě vstřícná: co lze také čekat od ženské, mající vytřeštěné oči, křečovitě pootevřená ústa a na svém krku neklamné znaky rdoušení, ba až přímo zardoušení.

"Ne...!" vykřikl Mojmír Kosina.

Ale ano, ano, odpovídalo mu vše, co viděl.

o o o

"Ale vždyť já ji pořádně ani neznám!" neobezřetně ujelo Kosinovi, ale když hned poté zahlédl výsměšný pohled muže, který vedl výslech, a uvědomil si, jak hnusně odtažitě a snad také alibisticky musí tento jeho výrok znít, pustil se do mnohoslovného vysvětlování. "Abyste mi dobře rozuměl, chci tím říct, že neznám její zázemí, její přátele, příbuzné a další osobní vazby. Seznámili jsme se asi před třemi roky, kdy má firma navrhovala interiérové řešení přestavby jejího mezonetového bytu na Malé Straně. Poznali jsme, že máme řadu společných zájmů a že... prostě se to vyvinulo tak, že jsme si spolu občas takhle vyjeli, ale nic jiného v tom není. Určitě ne třeba myšlenky na společnou budoucnost. Byla to pro nás... jakési odpoutání do všedních chvil života, oboustranná relaxace, klidné spočinutí - a nejenom v tom směru, který asi myslíte."

"Jak víte, pane architekte, co si myslím?"

"Ale to je... logické," odpověděl a ač jinak netrpěl vadou řeči, spíš býval naopak považován za výřečného, nyní měly jeho věty trhavou podobu. "Všechny dnešní okolnosti, jako by v mém vztahu k paní Bratské svědčily... o něčem jiném, než tomu doopravdy bylo. Ano, jde o vdanou ženu, zatímco moje manželství už skončilo, ale to všechno nehraje... naprosto žádnou..."

Nesnadno, zatraceně nesnadno se to, co chtěl vyjádřit, sdělovalo lehce obtloustlému policejnímu důstojníkovi s kulatým slovanským obličejem, chytrýma očima, hodností kapitána a domácky znějícím jménem Václav Čech, jehož životní vzorec měl asi dost jinou podobu, než tomu bylo u Kosiny, a tomu ostatně odpovídaly i jeho otázky.

"Kdo býval iniciátorem těchto vašich... výjezdů, jak jste to nepřímo nazval?"

"Někdy jsem jí zavolal já, jindy to byla ona. Podle toho, jak se kdo z nás zrovna cítil."

Kapitán se toho chytil: "A jak se zrovna cítila doktorka Bratská?"

"Co tím myslíte?"

"No tak, pane Kosino!" dal Čech najevo, že umí zvednout hlas. "Nehrajme si tu na schovanou! Od činu uplynulo jen pár hodin, ale moji lidé už se stačili leckde poptat. Vím tudíž, že paní Petra Bratská byla sice velmi bohatou dámou, ale v posledním období ji také postihly osobní tragédie. Je vám cosi z toho povědomé?"

Pokrčil rameny. "No... je mi přirozeně známo, že pochází z rodiny významného pražského stavitele a před časem jim byl nějaký majetek v rámci restitucí vrácen. S tím ostatně souvisí i přestavba malostranského bytu, při níž jsme se poznali. A vím také, že jí nedávno zemřel nejen otec, ale brzy poté také bratr."

"Zemřeli? Spíš zahynuli, ne?"

"Já necítím mezi těmi pojmy příliš velký rozdíl."

"Bute rád, že necítíte. My si ten rozdíl bohužel musíme až moc uvědomovat."

Kosina se nervózně zavrtěl na židli. "Nelíbí se mi, pane kapitáne, směr našeho povídání. Paní Bratská se mi zmínila o tom, že tito dva její blízcí opustili svět za tragických a dost nejasných okolností. Což je jistě politováníhodné, ale netuším, jak to souvisí se mnou."

"Netušíte?" pohrál si s tím slůvkem kapitán Čech a pokývl kulatou hlavou. "Nějaká souvislost se přece jen nabízí, pane architekte. I vaše přítelkyně zahyula přece dnes večer za tragických a dost nejasných okolností, abych znovu použil vašich slov. A vy jste se těsně předtím i těsně potom nacházel v její blízkosti."

"Snad nechcete říct...?!" vykřikl Kosina.

Kapitán ho však nenechal domluvit: "Chci říct jen to, co říkám. Záleží na vás, jak si to přeberete."

o o o

Hotelového pokoje číslo tři sta sedmnáct s výhledem na historickou část města, v němž původně mínil s Petrou Bratskou prožít celou noc i kus báječně nicnedělavého odpočinkového dopoledne, nevyužil Mojmír Kosina ani na minutu, ostatně by mu to policisté zřejmě ani nedovolili. Pouze si odtud v časném ránu a pod dohledem uniformovaného nadstrážmistra vyzvedl své věci, když předtím musel kapitánu Čechovi sepsat na sebe všechna spojení a oznámit, kde se hodlá v nejbližších hodinách a dnech nacházet. Pak už toužil jen po tom, aby z tohoto města, kam až dosud jezdil rád, mohl co nejrychleji vypadnout a pokud možno se sem nikdy nevracet.

Hodinka cesty do Prahy neměla úlevnou podobu.

Pocity v jeho nitru rotovaly snad ještě rychleji, než točivé segmenty v motoru svižně jedoucího auta. Ve směsi značně neústrojné se tu prolínala nostalgie ze ztráty člověka, který mu byl přece jen blízký, s docela obyčejným vztekem, ještě obyčejnější zvědavostí a snad i příměs těžko pojmenovatelného strachu či nejistoty se v tom souhrnu objevovala. Co se to vlastně včera večer stalo? Jak se to mohlo stát? Kvůli čemu? Zavrhl představu násilníka-zloděje: ten by přece ukradl aspoň kabelku, či Petře stáhl ze zápěstí starožitné hodinky v hodnotě středotřídního automobilu. Ne ne, v tom činu jako by bylo jasné zacílení. Což by ovšem znamenalo, že je někdo sledoval, a že i to, jak v návalu trochu až chlípné mužské touhy proběhl jejich oddělený odchod z hotelové restaurace na pokoj, se tomu neznámému náramně hodilo. A že kdyby to neproběhlo takhle, musel by k cíli volit jiný postup, v němž by mu on - Mojmír Kosina - značně překážel, čehož důsledkem by mohlo být...

Fuj, otřásl se nad tím řetězcem představ.

Čímž mu i došlo, že celou tuhle záležitost, kdy si přivezl ženskou a odjíždí bez ní, nemůže a ani nechce hodit za hlavu, jako by se ho týkala pouze okrajově. Jednak na něm přece jen asi nulpívají zrnka podezření, jak dal bez obalu najevo ten švejkovsky vyhlížející, ale asi bystře myslící kapitán Čech. A také v něm vrchu nabývalo činorodé naštvání. Chci vědět, co se stalo! Copak si chlap jen tak beze všeho nechá zabít milenku?! Aniž by se třeba jen pokusil...

O co vlastně pokusil?

Aspoň se dozvědět.

Probíral v duchu, co ví o Petře. Zvláštní věc: znal toho dost, ba přemnoho o jejím těle, o jejím chování v čase příprav, předeher, vrcholů i milostného odeznívání, byly mu známy její názory na kumšt, politiku, krajinu i počasí, věděl, co ráda vespod či navrch nosí na sobě, co jí chutná k jídlu a pití, ale ve věcnější rovině toho, z čeho by mohl vyjít, zase až tak moc nebylo. Petřino manželství bylo bezdětné a její asi o deset let starší choť, kterého Mojmír nikdy v životě neviděl, byl rovněž lékařem, dokonce prý snad natolik význačným specialistou, že pořád jezdil po nějakých kongresech, což Petra hodnotila s jízlivostí poněkud závistivou. Příbuzní... málokdy spolu o něčem takovém hovořili, jen o jakémsi veskrze podivínském a velmi starém prastrýci z matčiny strany se párkrát pobaveně zmínila, a loni v zimě ji jednou - když si Petra nechala zamrznout auto - vezl za ním do domova seniorů někde za Prahou...

Hergot, kde to bylo?!

Přibrzdil, setrvačností sjel na odstavný pruh a sáhl do přihrádky pro automapu.

o o o

"Sofokles...!" špitl pětaosmdesátiletý divadelní režisér v dávno již nastoupeném důchodu.

Mojmír Kosina se k němu přiklonil. "Nerozumím vám - co s tím má společného Sofokles?"

"Hodně toho má společného. Tuším, že v jedné z jeho her zazní otázka: Má být Orestes zabit, protože sám zabil matku, protože matka zabila otce, protože otec zabil dceru a tak dále...? Rozumíte mi?"

"Moc ne. Ale i tak mě to děsí."

"Děs sem patří plným právem, pane. Tohle je antická msta. Pokud tedy nemusíte, raději byste se o nic z toho neměl zajímat."

"Ale já se chci zajímat."

"Proč?"

"Proč...?!" podivil se té otázce Kosina. "Paní Petru Bratskou, která byla mou přítelkyní a pokud to mohu posoudit, tak vás měla jako vzdáleného příbuzného velmi ráda a jezdila sem za vámi, přece někdo zabil, takže..."

"Nejenom ji," přerušil ho stařec hlubokým povzdechem. "Musel umřít rovněž její otec, který byl mým synovcem, a také její bratr. Tím už snad vše končí."

"Proboha - co končí?"

"Mohu vás o něco požádat?" odpověděl Petřin prastrýc otázkou. "Bute tak laskav a přineste mi sklenici čaje, dá se nalít ze džbánu támhle u dveří. Vyschlo mi z toho, co jste mi přijel říct, v krku - a mám-li mluvit, chcete-li mermomocí, abych mluvil..."

o o o

Kapitánu Čechovi se Mojmír Kosina dovolal ze svého mobilního přístroje až po dlouhém úsilí.

"Rád vás slyším, pane architekte," ozval se konečně svým nevzrušeným hlasem a ze zvukové kulisy se dalo poznat, že hovoří z jedoucího auta. "Copak - na něco závažného, co jste mi v noci neřekl, jste si vzpomněl?"

"Ne, to ne. Ale něco bych vám asi měl sdělit. Dostal se ke mně takový zvláštní, skoro až šílený příběh..."

"Co je to za řeč?" skočil mu policista do řeči. "Dostal se ke mně...?! Vy jste se pustil do vlastního pátrání?"

"Jen jsem se poptal u jakéhosi prastrýce paní Bratské. Ale všechno, co mi povídal, je natolik divné, že se tomu ani nechce věřit."

"Opravdu...?" protáhl kapitán a na další větě si dal záležet: "Jak jste přišel na to, že posedlá msta je něco tak úplně neobvyklého?"

Architekt Mojmír Kosina zalapal po dechu. Tak oni něco vědí, možná všechno! uvědomil si a skoro se až zalekl, že i takhle z mobilu na mobil a z auta do auta vyslechne povídání o vraždách podle Sofokla.

"Vy tedy - víte...?" zeptal se.

"Musím končit, pane Kosino," znovu ho přerušil Čech. "Ano, leccos víme, ale jsme vždy ochotni si své vědomosti doplnit. Kde jste te?"

"Na okraji Prahy."

"Takže to otočte a přijete k hotelu, odkud jste ráno vyjel. Máme te něco na práci, ale asi za hodinu, za dvě se tam můžeme sejít. A možná už nám bude v mnohém jasněji. Nashledanou."

Nechci, to ne, nechci se přece vrátit tam, kde... chtělo se namítnout Kosinovi, ale už nestačil kapitánovi ani odpovědět na pozdrav.

o o o

Do nitra hotelu by ho museli vtáhnout snad v poutech a násilím, zůstal tedy sedět v autě na parkovišti a z únavy i nevyspání dokonce na chvíli usnul. Zaklepání kapitánova ukazováčku na kapotu mělo kupodivu jemnou podobu a i tím, co pak vyslovil, jako by policejní důstojník dával najevo, že se umí vnořit do Kosinových pocitů.

"Pojte, támhle o kus dál je kavárna."

Podnik to byl spíš pro nikoli tichou omladinu, ale podařilo se jim najít stolek v koutě, kam hluk tolik nepronikal.

"No..." zaváhal Čech poté, co byli obslouženi, "berte, prosím, tohle setkání jako neúřední. Nemám za povinnost vám cokoli sdělovat, ale na druhé straně je zbytečné, abyste tápal v nejistotě. A te, když už nikomu nehrozí nebezpečí..."

"To znamená, že jste pachatele dopadli?"

"Je to tak. Jistý pan Hans-Adolf Buchheim byl dnes ráno zadržen na hranicích s Rakouskem, kde po něm už před dvěma měsíci, kdy uprchl z léčebného ústavu, vyhlásili pátrání. Dokonce jsme ho te již stačili aspoň předběžně vyslechnout. Nic nezapírá, ale konečné slovo stejně budou mít psychiatři. Ostatně - pokud si dobře vzpomínám, vy sám jste to celé nazval šíleným příběhem."

"A není to tak?"

Kapitán přikývl a lžičkou požitkářsky seškrábl z moučníku vrstvu šlehačky. "Je. Ale my dva s tím moc nenaděláme. Takovéhle vyšinuté zádrhele prostě rodí doba, ale možná ani nikdy dřív to nebylo lepší. Pan Melichar, otec doktorky Bratské, skutečně zavinil zkraje devadesátých let ošklivou autonehodu, při níž Buchheimovi při výletu do Čech zahynula manželka a dvě děti. Buchheim se z toho zhroutil a po celá ta léta v ústavu žil myšlenkami na pomstu. Pak uprchl, dostal se k nějakým penězům, vyrazil přes zelenou hranici k nám a krok za krokem začal svůj plán uskutečnovat. Zabil pana Melichara, pak jeho syna, dceru si nechal až na konec... A vy - vy jste měl prostě smůlu i štěstí."

"Smím vědět, v čem jedno a v čem druhé?"

"Zbytečná otázka," zkonstatoval kapitán Čech, "jistě si umíte odpovědět sám. Smůlu jste měl v tom, že jste se k tomuhle dramatu rodinné msty, která mi připomíná sicilskou vendetu, tak nějak zvenčí připletl. A štěstí v tom, že to pro vás za daných okolností nedopadlo hůř. Ten člověk by se nezastavil..."

"Aha. Taky mne to napadlo."

"Vidíte. Holt toho na vás v posledních hodinách bylo dost a dost. Myslím, že byste se měl jít především vyspat."

"Snad ne tam...?"

"Nikoliv, pane architekte. Je tu na druhé straně města ještě jeden hotel. Co tomu říkáte?"

Neříkal nic, ale cítil, že při míře spánkového manka a pod vlivem návalu událostí se na volant v nejbližší době opravdu necítí - a že tedy ten prazvláštní policajt má vlastně pravdu.