Časopisy

Detektivka - Asociace autorů detektivní literatury a Ministerstva vnitra

Ladislav Muška

Kritická hodina

Povídka ze sborníku "Nejlepší detektivní povídky desetiletí"

První červnová neděle spěla k páté hodině. Nastávala nejpříjemnější část dne, protože odpolední žár minul a bylo jen teplo. Seděli jsme s kapitánem Vokounem proti sobě v naší služebně. Díval jsem se otevřeným oknem na liduprázdné náměstí. Šelestily tam dvě fontánky. Můj tlusťoučký šéf v rozhalené košili hleděl na mě.

"Copak je s váma, Vopička?" otázal se.

"Ále... nic."

"Třeba nejste rád, že jsem vás vytáh do služby. Třeba byste byl radši jinde. Ležel byste někde u bazénu a koukal po děvčatech."

Nepopřel jsem to, ale kapitán stejně nečekal, že něco řeknu.

"Všim jste si, jak příroda vybavuje ty mladší ženský generace čím dál nápadnějšíma... atributama?" Maličko se odmlčel. "Je to šíleně nebezpečný."

"Co, ty atributy?"

"Na co vy hnedka nemyslíte," pokáral mě demagogicky. "To podvečerní koupání přeci. Víte, co se v takovým městským bazénu nahromadí za celej den moči? Nebo byste seděl na fotbale a přesvědčoval se, že náš mančaft nemá ve druhý lize co pohledávat."

"To je taky nezdravý?"

"Jéjej, Vopička," potěšil se můj představený. "Těch infarktů. Kde jsou ty časy, když jsme to váleli my..."

Podíval jsem se na něho. Při nejlepší vůli jsem si ho jako fotbalistu nedokázal představit. Bezelstně se na mě usmál sloníma očičkama.

"Víte vy vůbec, Vopička, co je kritická hodina?"

"Ve fotbale?"

"Co sem pletete fotbal?" podivil se. "Helejte, definici si utvořte sám, máte na to školy. Je to takhle. Začnou tepla a chatařskej národ se rozjede na svůj milovanej pozemeček, aby tam poprvé ba i přespal. Těší se na to týdny, měsíce. Mučí se, jestli mu myši nerozhlodaly matrace a jestli potáhne komín u krbu. Normální starosti jdou stranou. A do tohohle vakua se vkrade co? Možnost kritický hodiny. Takovej chatař se v neděli navečer vrátí do svýho městskýho bytu a zjistí, že zapomněl zamknout a že mu byt zatím vybílili. Nebo že vyhořel od žehličky..."

Jako z udělání zazvonil telefon. Všiml jsem si už víckrát, že náhoda hrává mému šéfovi do ruky. Kapitán se ohlásil.

"Jo? Jo. Jo. No vidíte, Vopička," rozpažil se sluchátkem v pravici. "Nývltovi se vrátili z chaty a zjistili, že přišli o dědečka. Znáte Nývltovy? Tak tuhle je adresa..."

Sešli jsme do nádvoří zaplněného služebními vozidly šťastnějších kolegů. S výjezdem jsem však neměl starosti, všichni parkovali tak, aby probůh nepřekáželi našemu favoritu. Znali Vokouna. Můj drahý šéf se zeptal, zdali mám s sebou fotoaparát a fólii na tisky.

"To víte, technikovi jsem dal fraj, aby z tý neděle něco měl," mrkl po mně poťouchle. "Když je tak hezky..."

Jenom jsem zafuněl, ale moje duše úpěla, dokud nás nepohltily ulice Severní terasy. Pak už na to neměla čas. Má duše. Rozlehlá čtvrť novostaveb je ze všech stran k uzoufání stejná. Zíral jsem po názvech ulic, když jsem mezi bloky zahlédl sanitku. Zahnul jsem tam a bylo to ono.

"Myslí vám to, Vopička," řekl můj stařík a já jsem málem podlehl klamnému dojmu, že mě chválí. "Akorát že jste vjel do jednosměrky z opačný strany..."

Nývltovi bydleli ve druhém patře. Přede dveřmi pokuřoval řidič ze sanitky a lhostejně nám kývl. V předsíni klečel brejlatý doktůrek vedle těla, které ještě před nedávnem mohlo být pohledným starším pánem.

"Smrt nastala asi před dvaceti hodinami," hlásil doktůrek. Měl po promoci asi tak dlouho jako já po škole a vyžral nedělní službu zrovna jako já. Ale kolegiálního citu v něm nebylo za mák. Obracel se výhradně ke kapitánu Vokounovi.

"Tak co tomu říkáte, Vopička?" zeptal se tradičně můj šéf.

Obhlédl jsem situaci. Starému pánovi se muselo udělat moc špatně. Složil se před dveřmi na toaletu, které ještě stačil otevřít. Dovnitř to už nestihl. Pak už nestihl vůbec nic.

"Otrava, ne?" řekl jsem.

"U těchhle nedělních případů," poznamenal suše, "si moc zábavy neužijete."

Vzápětí jsem se přesvědčil, že nepochopení jenom sehrál, aby dal šanci někomu jinému. Ten někdo byl muž ve dveřích kuchyně. Bylo mu ke čtyřiceti, držel v náručí mourovatou kočku, která se mu třela hlavičkou o bradu. Na bouřliváka zrovna nevypadal, ale vybuchl ukázkově: "My jsme proti tatínkovi nic neměli!"

"Chachá, oni proti tatínkovi nic neměli!" ozvala se odněkud zblízka ječivá ozvěna. Muž s kočkou se ulekl. Droboučké úhledňoučké ženě, která stála za ním, vylétla ruka k ústům.

"Vy jste pan Nývlt, že?" řekl můj starý lišák. "Tak si popovídáme."

Kdesi v bytě pípl dětský hlásek. Žena vyděšeně pohlédla na kapitána Vokouna. Přikývl a ona se po špičkách prosmykla do pokoje. Tahle rodina tedy byla pořádně vylekaná.

"Obsah žaludku seberte, Vopička," pokynul mi starý. "Snímky a tak dále, dyť už víte..."

Zašel za majitelem bytu do kuchyně. Scházelo už jenom, aby mi zavřel dveře před nosem.

"Včera v sobotu jsme odjeli na zahradu," začal pan Nývlt.

"Ale až v poledne," doplnil zvenčí ženský hlas jak cirkulárka. "Dědeček by se čertil, že nedostal oběd."

"Přenocovali jsme na chatě..." pokračoval Nývl.

"Postavili si ji sami," vysvětloval příšerný hlas zvenčí. "Dědek bejval zedník, ále prej se namakal v životě dost. Celej den se válel u televize a nalejval se kafem."

Sdělení bylo ukončeno uši rvoucím zvukem, jehož původ jsem si nedoved vysvětlit. Kapitána Vokouna to nejenže nevyvedlo z míry, ale vůbec nedal najevo, že slyší něco navíc. Vnutil mi čtvrtlitrový kafáč s cibulovým vzorem, abych zabalil logr.

"Tak pokračujme," řekl o něco hlasitěji než bylo třeba. "Když jste odjížděli na chatu, byl dědeček v pořádku?"

"No jéje," informoval hlas zvenčí. "Řek jim, ať se klidně jedou zmrzačit, chchch..."

Strašlivý zvuk pocházel nepochybně od popotahování nosem. A hlas se ozýval ze sousedního bytu ve stejném poschodí. Na okamžik jsem vyšel na chodbu a vyhlédl balkonovými dveřmi.

Zjistil jsem, že právě tady tvoří domovní blok úhel v podobě velkého L. Sousedé v patře si tudíž doslova koukají do kuchyně.

"Kdy jste se vrátili z chaty?" chtěl vědět Vokoun.

"Dnes v pět hodin," odpověděl Nývlt.

"Ve čtvrt na šest přihrčeli tím jejich trabantem," upřesnil hlas zvenčí.

"Víte," svěřoval se nervózně pan Nývlt, "bylo nám podezřelé už to, že Zuzanka tolik pláče za dveřmi."

"Vaše dcerka?"

"Ta byla s námi. Zuzanka je kočička."

"Kočička!" odfrkla si informátorka v sousedním okně a potáhla nosem, jako když se trhá deštník. "Hajzlík! Když to potkáte, syčí jak papiňák. A oni s tím nadělají... A toho svinstva! Na balgóně imrvére vagón písku, aby to mělo kam čůrat."

"Písek máme v igelitu," omlouval se zahanbeně Nývtl. "Můžete se podívat. V druhém sáčku je prostředek na hubení kopřiv. Něco cizího. Obstaral mi to známý ze šlechtitelské stanice a já jsem to včera zapomněl vzít s sebou na chatu."

"A taky benzín furt smrdí z balgónu," hlásila sousedka. "Jako by to nemohli nechávat v tom jejich splašeným papundeklu."

"Tak to prosím ne!" protestoval Nývlt. Nebo si spíš tiše zoufal. "V tom kanystru z umělé hmoty vozím vodu."

"Vodu?" podivil se kapitán Vokoun.

"Ano, pitnou vodu. Tady ve městě je voda chlórovaná a nedá se pít. A my máme na zahradě studnu. Kanystr nechávám na balkóně, aby voda nezteplala. Pro spotřebu odlévám do džbánu."

"Podporučíku," zavolal mě Vokoun.

Podal mi hnědý vypalovaný džbán o obsahu dva litry. Teď tam bylo vody asi polovic. Na dně se usadila vrstva průhledných krystalků.

"Kdy jste naposled přelévali vodu z kanystru do džbánu?" zeptal se můj starý šeptem.

"Včera, než jsme odjeli. Aby měl tchán na kávu. Byl jí tam už jen zbytek. Kanystr jsem odvezl s sebou na chatu a..."

Kapitán Vokoun ho umlčel gestem. Zeptal se, zdali se balkón zamyká. Pan Nývlt přisvědčil. Klíč mají oni a paní Sirůčková od vedle. Když vyslovil její jméno, bezmocně si povzdychl. Můj šéf si půjčil klíč a poslal mě sejmout otisky z igelitového sáčku s prostředkem proti kopřivám. Samozřejmě nezapomněl podotknout, abych dal pozor, že tyhle věci jsou prudce jedovaté.

Sešel jsem na balkón o půl patra níž a tak jsem z paní Sirůčkové viděl jen hlavu. Sousedka nebyla stará, jen v jejím hubeném obličeji s ostrým nosem bylo něco nesmiřitelně babského. Vokoun ji z okna Nývltovic kuchyně srdečně pozdravil.

"Vy jste svědkyně k pohledání, paní," pravil. "Vám nic neujde."

"Že jo!" potěšila se.

"Myslím, že vás znám. Ne vás ne. Vašeho manžela. On je..."

"Šofér."

"Je? Pořád?"

"No, teďkon dělá než závozníka," připustila paní Sirůčková.

"Přišel o papíry, viďte?" pokračoval můj šéf. "Kvůli pití. jak jste to s ním mohla vydržet?"

"Jste první, kdo mi rozumí," rozplývala se hlava v sousedním okně. "Starej by prochlastal nos mezi vočmama. Vždyť já jsem světice. I tu chrónickou rýmu jsem si uhnala, když jsem ho sháněla po hospodách. No řekněte, nejsem světice?"

"Jste, paní Sirůčková, jste," přikyvoval kapitán Vokoun.

To už jsem byl zpátky v bytě. Můj starý se otočil od okna a dodal tiše: "Řeknu vám, barokní sochaři museli mít životní zkušenosti, když v sousedství svatých zpodobovali Závist. Tahle plastika shlížela na okolí terorizujícím pohledem a... Nechcete to dopovědět, podporučíku Vopičko?"

"Ta paní vám záviděla i trabanta, pane Nývlt," řekl jsem. "Od manžela věděla, jak zničit motor auta. Nasypat do benzínu písek. Udělala to včera ráno, než jste se chystali odjet na chatu. Jenže nevěděla, že v kanystru nemáte benzin, ale pitnou vodu. Pro svou chronickou rýmu to nepoznala. A taky se přehmátla. Místo kočičího písku tam nasypala prostředek proti kopřivám..."

"Co zbývá, Vopička?" zeptal se můj představený.

"Zajistit paní Sirůčkovou."

"Tak na co čekáte? Ne, počkejte, půjdu s váma. Ta ženská bude strašně vyvádět..." Zamyšleně pohladil kočku v náruči pana Nývlta. "To je zvláštní, co teď lidi chovaj zvířat, asi na tom něco bude..." Odmlčel se. "No, pane Nývlt, vy nejste chemik, že ne?"

"Učitel. Proč?"

"Tak vám na kopřivy poradím lepší prostředek. Kožený rukavice a mazání."

"Mazání?" nechápal pan Nývlt.

"Jo. Budou vás bolet záda..."