Časopisy

Detektivka - Asociace autorů detektivní literatury a Ministerstva vnitra

Juan Zamora

Dopisy z modré obálky
Povídka obdržela cenu České společnosti Sherlocka Holmese za rok 2006

Rozálie pracovala jako sekretářka v brněnské pobočce jisté prestižní lucemburské firmy, která se zabývala řadou věcí, jejich výčet by byl dlouhý, nebudeme uvádět ani příklad.

Mladá Rozálka byla v kolektivu oblíbená, nevěděla o nikom, kdo by ji neměl rád. Ale když poznala Milana, zaslechla občas nepříjemné poznámky, že mladá kočka sbalila starého bohatého kocoura, aby se dobře měla. Poznámek přibylo, když se po třech měsících za bohatého Milana vdala.

,,Už nebude dělat u nás ve firmě, bude si doma sedět někde u bazénu jako správná panička a zatímco její manžel bude vydělávat peníze, aby měla ta koza co do huby, ona si bude do vily zvát milence,“ pomlouvala slečna Škrobáčková, která se ještě nedávno s Rozálii Chmelařovou kamarádila. Jenže jakmile se stala z Chmelařové Halámková, pustila si jazyk na špacír.

S flákáním u bazénu však neměla slečna Chmelařová vůbec pravdu, Rozálie nedala výpověď, ani nechtěla zkrátit pracovní úvazek, dál chodila do kanceláře, i když ji manžel opravdu nabídl, že by mohla zůstat doma. Jenže Rozálka namítla, že chce být taky mezi lidmi. Takhle by byla doma pořád sama, zatímco Milan bude na služebních cestách… Ani poznámka o milenci nebyla pravdivá, Milana milovala a rozhodně mu nebyla nevěrná. Když už jsme u toho, Halámkovi sice opravdu bydleli ve vile, ale bazén neměli. A pokud jde o majetek, polovina měla připadnout Milanově sestře Ivaně, polovina skutečně Rozálii.

Manželství se dařilo, občas se sice pohádali kvůli maličkosti, jako když se žena vykašlala na nákup, ale to se přece stává občas i těm nešťastnějším a nejzamilovanějším, mezi něž se Rozálie řadila. Jenže pak našla čtyři měsíce po svatbě ve schránce světle modrou obálku, na které byla strojopisem napsaná její adresa. Jiné psaní toho dne ve schránce nenašla, obálku roztrhla hned v rozlehlém obýváku vily, při sledování televizního programu.

Dopis psaný na stroji nebyl nijak dlouhý, jeho text byl však velmi jasný. Oznamoval paní Rozálii, že jí je Milan nevěrný. Víc nic.

Někdo si ze mě zřejmě vystřelil, pravděpodobně člověk, který nám nepřeje. Závidí nám, jak jsme šťastní, spokojení, jak se máme rádi a možná mi nepřeje, že je Milan bohatý, že si můžeme koupit, co chceme, že mi koupil auto, že pisatel anonymu musí jezdit do práce autobusem, že to klidně můžeme být třeba… Škrobáčková! Ta mrcha, ano, ona určitě napsala tenhle odporný anonym!

Na druhou stranu, pokračovala ve svých úvahách Rozálie, je pravda, že poslední měsíc je Milan na služebních cestách mnohem častěji než dříve. Pochopitelně si nevedu žádnou statistiku, ale skoro bych dala ruku do ohně, že za posledních třicet dnů, spal doma maximálně desetkrát, zatímco dříve byl za prácí nejvýše deset dnů. Teď se to obrátilo. Četla už jsem tolik milostných, ale i detektivních příběhů o manželích, co jezdí příliš často na služební cesty, nebo chodí večer na služební schůzky a vždy jsem si říkala, že je to jen literatura, něco, co mě prostě nikdy nemůže potkat. A teď mám pocit, že jsem hrdinkou podobného příběhu.

Pokud je tedy anonym opravdu pravdivý, proč neuvedl žádné podrobnosti? Neuvedl jméno Milanovy milenky, neuvádí žádné podrobnosti. Jedna jediná věta. Měla bych se podívat na razítko poštovního úřadu na obálce, uvažovala. Tak se to dělá, když přijde anonym, nebo vyděračský dopis, a už sahala po modré obálce, která ji připomněla Pošťáckou pohádku Karla Čapka, kde se něco o modrých obálkách psalo, jen si už nepamatovala co.

Zjistila, že dopis byl podán minulého dne ve zdejším městě. To mi tedy moc nepomohlo. Ale stejně… Nemohu prostě uvěřit tomu, že by mi byl Milan nevěrný. Vždyť neuplynulo mnoho měsíců, ode dne, kdy jsme si na radnici řekli své ano. Pěkný den to byl, vzpomínala. Jemu šla za svědka nevlastní sestra Ivana, kterou jeho rodiče adoptovali, pocházela z dětského domova, když zjistili, že už nemohou mít další dítě. Mě šla za svědka ségra, skvělá holka, přijela až odněkud z Jižní Ameriky, jen aby mohla být své sestřičce na svatbě. Sotva jsme vyšli ze síně, už spěchala na nádraží, aby nasedla s přítelem jménem José na vlak do Prahy, kde měli den strávit a pak zase zpátky do teplých krajů. Dokonce nám nabídli, abychom jeli k nim na dovolenou, jenže Milan už sehnal dvě letenky na Korsiku.

Z příjemného vzpomínání ji vyrušil manželův příchod.

,,Ahoj zlatíčko, jak si se beze mě měla?“ políbil ji na tvář. Napadlo ji, že dřív býval polibek delší.

,,Dobře, díky a ty…?“ zajímala se.

,,Strašná fuška, představ si, že jsme na Ruzyni čekali tři hodiny, než přiletí partneři z Austrálie, protože mělo jejich letadlo zpoždění.“

,,Chudinko, malej… A máš hlad?“ zeptala se, i když zatím nestihla připravit večeři.

,,Mám,“ souhlasil a znovu ji políbil.

Zdálo se ji, že voní dámským parfém, ale nechtěla se Milana vyptávat na podrobnosti. Jednak by řekl, že žárlí, což by byla pravda, pak se bála, že by ji neřekl pravdu a než ho nutit, aby jí lhal, radši se ani neptala. Možná zvláštní úvaha, ale ona muže milovala, proto se neptala.

-------------------------

V práci se na anonym nesnažila moc myslet, byla ráda, že manžel jednou přišel domů, raději se věnovala svým povinnostem. Druhé modré obálky si ve schránce nejdříve vůbec nevšimla, protože byla mezi řadou protivných letáků informujících o skvělých akčních slevách hypermarketů, kromě toho přišel dopis od sestry, psala, že jela s Josém na Kubu, přiložila i jednu fotografii, kde byli společně vyfoceni každý s obrovským doutníkem v ruce, v pozadí tržiště.

Hlavně, že si vás tam Fidél nenechal, napadlo Rozálii, když se podívala, za kolik nabízí v hypermarketu nízkotučné čerstvé mléko. A pak si obálky všimla. Roztrhala ji, bylo jí jasné, že jde opět o anonym. Adresa byla stejně jako včera napsaná na psacím stroji. Dopis byl tentokrát delší než minule, i když nic konkrétního opět nepsal. Na obálce zase razítko brněnské pošty.

Osoba, která dopis napsala, se ptala, jak Rozálii potěšilo včerejší psaní? Jestli s manželem o nevěře mluvila? A jestli by ji zajímalo, kdo je Milanova milenka.

Včera byla ještě ochotna věřit, že dopis je jen snůška lží někoho zlého, jenže dnes měla už jiný názor. Zavolala na mobilní telefon manželovi, aby se ho zeptala, kdy přijde domů. Přestože nechala mobil několikrát vyzvánět, její choť hovor nevzal. Až po necelé hodině ji zavolal:

,,Promiň lásko, ale přijedu až zítra, doufám, že se nezlobíš? Promiň, ale já už musím končit…“

Chtělo se jí zavolat do manželovy firmy, jestli je pan ředitel skutečně na služební cestě, nebo se věnuje firemní aktivitě, ale nakonec myšlenku zavrhla.

Nemůže přece jen dopisy psát ta protivná Škrobáčková, případně kdokoliv jiný z naší firmy? Co když je prostě Milan ve firmě poslední dobou opravdu jen více pracovně vytížený, takže na mě nemá tolik času, to je přece možné. V práci mi ho pár lidí prostě nepřeje, zřejmě si myslí, že mi ublíží, když mi budou posílat podobné anonymy. A ony dopisy mi skutečně ubližují. Potřebuji vědět, že má jen mě, že ty dva nejsou pravdivé. Nemám do firmy přece jenom zavolat, abych se informovala, co dělá šéf?

Radši ne, rozhodla se a sedla k počítači, aby sestře napsala email.

-------------------------

Nedočkavě přiběhla ke schránce, chtěla vědět, jestli v ní opět bude anonym. Manžel přišel až ráno, povídal, jak je šíleně utahaný, nebyla s ním žádná řeč, sotva se pozdravili, Rozálie spěchala do práce.

Modrá obálka opět ve schránce byla. Nic víc. Tentokrát ji rozlepila už u schránky. Zase psací stroj… Ale uvnitř nebyl dopis jako minule, ale fotografie. Jedna jediná fotografie, barevná, pohlednicového formátu, která zastihla jejího manžela a jakousi velice půvabnou a přitažlivou slečnu, jak se objímají před pražskou kavárnu Gomet.

Jasně podnik poznala, ještě než byli svoji, jeli se podívat do Prahy na jeden muzikál a po představení šli do této kavárny.

V první chvíli chtěla fotografii okamžitě roztrhat, vyhodit ji do koše a zkusit zapomenout, ale pak se rozhodla, že bude lepší nechat si ji, třeba se jí bude hodit. Ve vile si nalila pořádnou sklenici Milanovy oblíbené ruské vodky, alkohol se jí dostal do krve.

Manželovi volat nechtěla, ozval se ostatně sám, přijede až zítra večer, omlouval se.

Rozálie se rozhodla vypravit se do Prahy, aby se poptala v kavárně Gomet.

-------------------------

Ráno zavolala do práce, že ji bolí hlava. Byl pátek, slíbila, že pokud ji bude dobře, přijde do kanceláře mimořádně v neděli, aby splnila úkoly, které měla dělat dnes. Souhlasili. Rozálie byla dobrá pracovnice, zatím nikdy nebyla nemocná, jeden den nepřítomnosti ve firmě ji byli ochotni tolerovat, i kdyby v neděli nepřišla.

Hlava ji sice trochu opravdu bolela, vypila víc vodky než se sluší na mladou dámu, ale i tak nasedla do auta a vydala se směr Praha. Před jedenáctou dojela na okraj hlavního města, kde auto nechala na záchytném placeném parkovišti, metrem a pak kousek tramvaji se dopravila až do kavárny Gomet, v krásné růžové kabelce, která se hodila k jejímu sáčku a sukni, měla fotografii ze večera doručené modré obálky.

Posadila se u zadního stolku, objednala si vídeňskou kávu, zapálila si, i když normálně kouřila jen při dobrém červeném vínečku, a když servírka přišla s požadovanou kávou, ukázala jí dvou set korunovou bankovku.

,,Chcete platit?“ nepochopila.

,,Kdepak, platit. Potřebuju vaší radu,“ a ukázala servírce fotografii.

,,Občas sem zajdou, naposled tu byli včera večer, počkejte…“ vzpomínala. ,,Jo! Nechali si objednat taxíka, protože von byl prej unavenej.“

,,Unavený?“ chytla se hned Rozálie. ,,Takže si zavolali taxi. Vy jste jim ho objednávali?“ zajímala se.

,,Jo, jo,“ přikyvovala. ,,Jsme dohodnutý s jednou firmou, že když si chce něk…“ Zastavila se, protože u sousedního stolku na ni mávala dvojice důchodkyň.

Za minutku byla zpátky a pokračovala: ,,Takže… zavolali jsme do té firmy a za chvíli přijel taxík.“

Rozálie uvažovala, co má dělat. Vzpomínala na podobné příběhy. Jenže to bylo jen pohodové čtení v posteli, jenže teď… Ale něco ji napadlo: ,,Slečno, potřebovala bych, abyste do té firmy zavolala a řekla jim, že ten pán a… no… dáma si v autě něco zapomněli, že potřebujete, aby sem ten taxikář, co nejdřív přijel, že mu normálně zaplatí jízdné z místa, kde právě je až sem do kavárny. Ano?“

,,Pokusím se,“ řekla servírka a vzala Rozálce z ruky dvoustovku.

Servírka se vrátila po pěti minutách. ,,Taxikář přijedete asi za hodinu,“ řekla.

,,Dobře, počkám tu na něj. Dala bych si, prosím, ještě jednu kávu.“

-------------------------

Dorazil za sedmdesát devět minut. Vešel do kavárny, oslovil servírku a ta ukázala na Rozálii Halámkovou. Taxikář k ní přišel a oslovil ji:

,,Prej si u mě dva lidi včera něco zapomněli,“ řekl.

,,Posaďte se,“ řekla mu.

,,Jak myslíte, ale zaplatíte mi za čekání.“

,,Jasně,“ rychle souhlasila, protože na penězích jí momentálně vůbec nezáleželo.

,,Tak vo co de?“ staral se.

,,Potřebuju vědět, kam ti dva včera jeli. Kam jste je vezl?“ a ukázala mu fotografii.

,,Počkat… počkat… co to na mě zkoušíte, milá zlatá… Já sem taxikář, ne nějakej donašeč.“

,,Ale no tak,“ usmála se, jak nejlépe uměla a vytáhla z peněženky stejnou bankovku, jako dostala servírka.

,,Ale mladá pani, já bych se opravdu nerad do něčeho namočil. Jestli chcete vědět, kam se ty dva vez, tak vám to klidně povim, ale víc s váma nechci mít společnýho. A šmytec!“

,,Kam?“ zeptala se a on ji adresu pohotově sdělil.

,,Vezmete mě tam?“

,,Jak je libo,“ usmál se. ,,Ať žije dobrý ryto. Je to pěkně daleko,“ řekl škodolibě.

V ucpaných pražských ulicích, když stáli už půl minuty na červené, položila mu otázku: ,,O čem se v autě bavili?“

,,To si jako mám pamatovat? Víte vy vůbec, kolik vozim lidí…“ Ale aniž by ho pobízela pověděl: ,,Seděli vzadu vedle sebe, já je neposlouchal.“

Po dlouhé jízdě zastavil před ošklivým starým činžovním domem. ,,A jsme na místě.“

-------------------------

Posadila se na lavičku před činžákem a přemýšlela. Ta mrcha vůbec nemusí bydlet v tomhle nepříliš pěkné domě, ale široko daleko je tu jenom tenhle jediný činžák, pravděpodobně asi bydlí v tomhle baráku a je možné, že v něm právě teď je dokonce i můj manžel, což rozhodně není nijak příjemná představa pro… to by nebylo příjemné pro nikoho, nechtěla si přiznat žárlivost.

Přistoupila ke zvonkům. Dvanáct příjmení. Dvanáct pro ni nic neříkajících příjmení a mezi nimi možná i příjmení jeho milenky. Co mám jen dělat? Potřebuji přece vědět, jestli v tomhle paneláku bydlí? Ale proč vlastně? Proč jsem vlastně do Prahy jezdila? Snad, že jsem pořád doufala. Ano, doufala. Ale teď chci získat jasný důkaz. Jasný důkaz o nevěře a pak se uvidí, co dál.

Štěstí ji přálo, k činžáku přicházel asi šedesátiletý pán, určitě mi pomůže, ujišťovala se Rozálie. Pozdravila ho, ukázala mu fotografii a zeptala se, jestli tu ta slečna bydlí.

,,Proč to potřebujete vědět?“ zajímal se.

,,Ten pán, to je můj bratr, žije s ní, a jí je přijela navštívit. Jenže neznám její příjmení. Víte, já se s bráchou pohádala, nezajímalo mě, jak se jmenuje, ale teď se chci usmířit a poznat i jeho přítelkyni,“ vymýšlela si, co ji právě napadlo.

,,Bílčíková,“ odpověděl pán a vstoupil do domu, aniž by se zeptal, jestli chce jít dál.

Zase si sedla na lavičku a přemýšlela, co by měla podniknout. Znám její příjmení, vím, kde bydlí, ale nemám tušení, co s tím dělat.

A pak ji napadlo, že by mohla zkusit zazvonit na Bílčíkovou. Schovám se za strom a počkám si až půjde otevřít, plánovala. Ale co když se mi ozve jenom v mluvítku, nevím přece, co bych ji vlastně řekla a pod jakou záminkou ji donutila, aby mi šla otevřít. Nebo může také vykouknout z okna, uvidí mě a může mě spatřit i Milan. Ne, to rozhodně není dobrý nápad.

Seděla na lavičce a přemýšlela, co má udělat. Váhala, jestli zazvonit, nebo ne. Uvažovala, že by se na vše vykašlala a odjela domů, zkusila zapomenout na příjmení Bílčíková, na odporné anonymy, na fotografii před kavárnou Gomet. Ale když pobývala na lavičce už přes hodinu, všimla si, že slečna Bílčíková i její manžel jsou na chodbě před vchodem, hbitě vstala a schovala se za strom.

Připadala si jako v nepovedeném špionážním příběhu, ale měla možnost sledovat ty dva, jak se drží za ruce a nasedají do fabie, která pravděpodobně patřila manželově milence.

Ale kam jen jedou? Chtěla vědět.

Neuvědomila si, že Milan pravděpodobně někde zaparkoval svoje auto, pro které jeli, protože jeli z kavárny taxíkem.

Už ji nebavilo být schovaná za stromem, fabie stejně odjela. Rozhodla se dojít pěšky na nejbližší autobusovou zastávku, dopravit se na záchytné parkoviště a pak domů.

-------------------------

Velmi ji překvapilo, když doma našla sedět v křesle manžela.

,,Ty už si doma?“ divila se.

,,Jo,“ odpověděl. ,,Jak si se měla v práci?“ zajímal se.

,,Dobře,“ řekla stručně, protože na nějaké dlouhé rozhovory s mužem neměla náladu.

,,Nepřišel mi dopis?“ ptala se. Ve schránce nenašla modrou obálku, což ji trochu překvapilo.

Večer se rozhodla, že manžela zabije. Můžu mu říct, že vím o nevěře. On se s ní rozejde, ale za měsíc, za dva, časem… se objeví jiná, s kterou mě bude opět podvádět. Zabiju ho. Nechtěla zabít jeho milenku, ne, tu kočičku nechám žít, ale Milana chci zabít. Prostě ho zabiju. Jen je ještě otázka jak. A pak se vydala k velké poličce s knihami, vyndala spoustu českých, ale i zahraničních detektivek, sedla si do obýváku, zatímco manžel byl v pracovně a četla. Četla nebo jen listovala celou noc, zatímco manžel spal.

Plán sice nakonec nebyl nijak originální, ale Rozálka Halámková byla spokojena. Rozhodla se zopakovat si výlet do Prahy. Ale nechtěla se znovu podívat ke kavárně Gomet a činžáku, kde bydlela Milanova Bílčíková, nýbrž měla v plánu pořídit si střelnou zbraň, kterou manžela zastřelí. Nikdy sice nestřílela, pomalu ani na pouti do růží, ale řekla si, že všechno je jednou poprvé. Stačí si zajít do lesa a střílet do stromu. Vždyť jde koneckonců o jednu jedinou ránu.

V sobotu měla volno, manžel byl sice stále doma, Rozálie mu řekla: ,,Musim dneska výjimečně do práce, pracujeme na jedné zakázce pro lucemburskou centrálu, přijdu asi hodně pozdě, takže se ti budeme po mě jistě stýskat…“ usmála se.

,,To víš, že bude,“ řekl a odpověď by zněla upřímně, kdyby ho včera nezahlédla v Praze schovaná za stromem.

,,Tak se tu měj hezky,“ a už spěchala do svého auta.

Ponechme staranou, jak sehnala zbraň, pistoli získala, cena se jí sice nezdála příliš příjemná, ale mohli ji natáhnout ještě víc, hlavně, že nikde o koupi nebyl nikde záznam, samozřejmě ji sehnala nelegálně.

I v neděli řekla, že musí jít do práce, skutečně jela, ale ještě před tím se stavila na benzínce, koupila si kávu v plechovce, s vypitou plechovkou se vypravila do nedalekého zcela opuštěného lesíka a dospěla k názoru, že střílení ji docela jde.

,,Teď už zbývá jen vyčkat na vhodnou příležitost,“ řekla dubu, ale ne nadarmo se říká mluvit do dubu, strom byl mlčenlivý.

Vhodná příležitost se v pondělí nenaskytla, manžel už zase odjel na služební cestu, Rozálie mu nevěřila, ale už ji to bylo jedno. Ještě před pár dny by ji vůbec nenapadlo Milana zabít, ale teď už tou myšlenkou byla přímo posedlá.

Ve schránce opět modrá obálka. Roztrhla ji a podívala se, co anonym psal tentokrát. V dopise se psalo, jestli už si Rozálii zjistila, jak se jmenuje milenka jejího manžela.

Přijel v úterý ráno a řekl, že celý den stráví v posteli, málem řekla něco jízlivého, ale nakonec poznámku spolkla a šla do práce.

Z práce přišla ve stejnou dobu jako vždy, podívala se do schránky, modrou obálku nenašla. Manžel nevyspával, díval se na televizi a velmi ho překvapil pohled na pistoli, kterou jeho manželka Rozálie držela v ruce připravena okamžitě vystřelit.

,,Co to je za legrácku?“ zeptal se a rozhodně celou situaci bral s humorem.

,,Žádná legrácka,“ řekla Rozálie. Musím vystřelit, jen jednou jedinkrát vystřelit, pak zavolat policii, že jsem po příchodu z práce nalezla manžela mrtvého, pachatelé možná odešli teprve před chvíli, mám šílený strach, ať už přijedou. Ale musím vystřelit, musím vystřelit…

,,Tak o co jde?“ divil se.

Rozálie vystřelila.

Strefila se do hlavy. Vskutku velmi nepěkný pohled.

Pak už sáhla po telefonním sluchátku. Nikdy se sice nevěnovala hraní, nešlo ji ani recitování, ale i tak se jí podařilo být pěkně hysterická, pánové slíbili, že co nejdříve přijedou.

Otevírala všechny zásuvky, vyházela papíry a pak schovala pistoli v pokoji pro hosty pod postelí. Pochopitelně se jednalo jen o provizorní úklid, byla připravena, že zbraň co nejdříve dostane na jiné daleko bezpečnější místo, ale už zaslechla zvuk policejní sirény. Asi přijíždí hlídkový vůz, pomyslela si. Musím zachovat chladnou hlavu, nesmím říct nic špatného. Prostě jsem přijela z práce domů a našla manžela mrtvého. O jeho milence se samozřejmě nebudu zmiňovat, něco takového nemůžu udělat. Ani o dopisech v modrých obálkách jim nic nepovím.

Ozval se zvonek. Podívala se z okna. Před domem stál služební policejní vůz.

-------------------------

Od vraždy Milana Halámka uplynulo deset dní. Kriminalisté pátrali, pátrali, ale bez úspěchu.

Slečna Bílčíková vystoupila z červené fabie, kterou zaparkovala před brněnským panelákem. Odemkla si, vyjela výtahem do třetího patra, přišla k jednomu z bytů a zazvonila. Otevřela ji asi dvacet pět let stará slečna.

,,Ahoj,“ objaly se a slečna Bílčíková za sebou zavřela dveře.

,,Co dědictví?“ zajímala se.

,,Jo, všechno bude brzo v pořádku, lásko.“

,,Ale dědíš přece jenom půlku, ne?“ vyzvídala slečna.

,,Jo, ale jestli se vraždu podaří dokázat, dostanu celý dědictví po Milanovi,“ informovala.

,,Počkej, ale co by si dělala, kdyby Rozálie zastřelila i mě?“

,,Nezastřelila,“ řekla Ivana. A kdyby, byla bych bez milenky, ale asi by byla větší šance, že se policii podaří dokázat vraždu Rozálii, takže bych se nemusela spokojit jen s půlkou dědictví, ale měla bych celé. Ale i tak se mám dobře, půlka dědictví a mám i Markétu Bílčíkovou…, uvažovala a raději přešla k jinému tématu: ,,Měla bych napsat bytovýmu družstvu, že se stěhuju do Francie. Přece jsme si slibovaly, že si koupíme vilu někde na Riviéře,“ usmívala se Ivana Halámková.

,,Dobře, ale to nespěchá,“ namítla slečna Bílčíková.

,,To ne, ale co nejdřív dopis napíšu.“

A skutečně si pak sedla k psacímu stroji, aby napsala družstvu, že je byt na prodej. Dopis vložila do modré obálky.